Neděle 23.10. 2011, 2:45 hod., Rivne

To nebyl koncert, to bylo šílenství!!! Myslím, že tak rozběsněné lidi jsem ještě nezažil. Ale popořádku... Přijíždíme do Rivne zhruba kolem čtvrté odpolední. Koncert se koná v Bavaria Pubu, který má i své hlídané parkoviště. Vítá nás domovská kapela SELMA. Po vyložení aparátu jsme rozčarováni z prostředí, ve kterém si nedokážu představit kvalitní koncert. Bavaria vypadá spíš jako místo, kam chodí ukrajinští zbohatlíci a oligarchové na opulentní obědy, než jako prostor pro hardcoreový koncert.

Jedeme se najíst na nedaleké sídliště, které je plné dvoupatrových oprýskaných činžáčků. Byt vypadá na dědictví po prarodičích. Všude pravoslavné ikony, specifický závan starých časů z nábytku, historická kredenc plná ryze babičkovských propriet. Stejně jako v Kyjevě dostáváme k jídlu plov. Pak se nakládáme do dodávky a jedeme zpět do klubu, kde už čeká prvních pár lidí. Rozkládáme aparát a improvizovaně děláme koutek, kam dáváme vinyly, CD a trika.

Sledovat našeho „prodejce“ Vlastu u merche je zážitek. Neuvěřitelný člověk. Je vlastníkem toho, čemu Američané říkají „Happy Face“. Když se usměje, všichni podlehnou jeho přirozeně roztomilému charismatu. Kluci, holky, staří, mladí, všichni. Je to magnet na pozitivní energii. Všichni za ním chodí a ptají se, na co v kapele hraje, pak jsou trochu zklamaní, že je nehrající člen.

Teď doufám, že nebudu vypadat jako nějaký zlatokop, ale neuvěřitelné jsou i jeho prodejní schopnosti. Zaculí se na lidi tím svým bezbranně milým způsobem, občas zamrká jako blonďatá koketa s umělými řasami a oni od něj kupují, co se dá. Už od Egeru se setkáváme s tím, že se kupující snaží smlouvat, a to i přes to, že máme ceny na úrovni výrobních nákladů. Tam, kde já bych už dávno podlehl, se Vlasta usmívá jako ranní sluníčko a drsně láme i ty nejtvrdší smlouvače.

Koncert v Rivne pořádají kluci z kapely SELMA. Je to jakoby se tam spojila ROSETTA, FALL OF EFRAFA a YAKUZA v jedné bandě. Neocrustová sludge bažina se saxofonem a nádhernýma post-rockovýma plochama. Škoda, že nemají desku, ale jen pár zvukově nic moc videí. Živě jsou velkou peckou i RINGS OF RHEA, kteří nás doprovázeli i v Kyjevě.

Jdeme na to jako poslední, naštěstí se celkem drží časový plán akce. Zdenda se i tak stihnul opít do té míry, že máme starost, jestli odehraje koncert. Totiž - na Ukrajině neexistují panáky. Tvrdý alkohol se v lokále prodává po lahvích. Začínáme. Žádné pódium, všude kolem lidi. Před námi, kolem nás i za námi. Atmosféře se přibližuje snad jen akce na „Fluffu“ a Creepy Teepee. Lidi už při první skladbě lezou na aparáty a „stagedivují“. Když hrajeme „Papírový pouta“, několik lidí v první řadě padá a strhává s sebou i další řady. Skládají se jako domino.

Při každé skladbě se něco rozbíjí, neboť mosheři tančí i po efektových krabičkách a vypojují kabely. Několikrát zjišťuji, že neslyším Zdendovu kytaru. Kytaru vidím na zemi, ale Zdendu už ne, jeho nohy jsou unášeny zdivočelým davem dál a dál od pódia. Jindy ho vidím, jak po kytaře šlape, místo aby na ni hrál, nebo hází botama po bicí soupravě. Alkohol je metla lidstva. Sám mám na baskytaře sbírku krevních skupin, pár lidí dostává razítko nástrojem přímo do hlavy, a to se krotím a jsem opatrný. Ale jsou jako roj rozlícených sršňů.

Pár exemplářů nám tu nabízí tvrdé drogy, což bych na podobném koncertě nečekal. Balíme věci a ještě jedeme do zkušebny SELMY, kde startuje afterparty. Zkušebna se nachází v obrovském bludišti z garáží. Jsou jich tu tisíce. Po pomalejším rozjezdu se akce zvrhává v taneční veselí, které nemá obdoby. Jazykové bariéry jsou dávno ty tam a když je akce v nejlepším, musím velet k odjezdu. Vymotáváme se ve tři ráno z Rivne a míříme na Užhorod.

Neděle 23.10. 2011, 15:30 hod., mezi Užhorodem a Prešovem

Máme za sebou hranice. Jak jsme si libovali, že jsme nemuseli nikde platit, tak asi třicet kilometrů před Užhorodem jsem peněženku otevřít musel. Před jednou křižovatkou je značka na Užhorod doprava a jakmile začnu blikat, všimnu si, že za křižovatkou je Užhorod rovně. Přeruším odbočování a z protějšího rohu ke mně peláší milicionář a staví nás. Živě se ptá, odkud jsme, vyžádá si doklady a pak s ním musím na strážnici. Stále se usmívá a vyptává, odpovídám lámanou ruštinou, ale jsem celkem hrdý, že za ty dva dny mi už domluva nedělá tolik problémů. Nejdříve mi na obrazovce ukazuje prohřešek, mají to všechno nahrané, celá křižovatka je obšancovaná kamerami a nejspíš vědí proč, asi nejsme jediní, kdo tu sem tam zabliká špatně. To už vytahuje protokol a ptá se, co s tím jako uděláme. Nadhazuje, že podobný přestupek je na pokutu dvě stě Euro, ukazuje knihu předpisů, kde jsou i hranice pro pokutu. Tuhle hru znám. Už ji s námi hráli na hranicích. Mám dvě možnosti: nechat vypsat pokutu, kterou budu muset zaplatit na hranicích, popřípadě v bance, nebo mu dát úplatek. Říká, že mu bude stačit polovina z pokuty, takže sto Euro. Tuto hru umím také. Smlouval jsem na bazarech od Ťan-šanu po Kavkaz. Po patnácti minutách jsme skončili na dvou stech Hřivnách, byť stále mám pocit, že by mu mělo stačit i padesát. Ale co.

Před hranicí je zapotřebí nacpat většinu hotovosti do naší tajné úschovny. Při úklidu peněz na benzínce v Užhorodu zametá nějaká bábuška jako na potvoru v těsné blízkosti auta a neustále okukuje, kam peníze strkáme. Řeším ještě jednu věc. Opilý Zdenda při jízdě dodávkou dokázal ztratit botu. Nejpravděpodobněji ji vyhodil z okna, tak teď řešíme jak to udělat, aby na hranicích bez boty nepůsobil podezřele. Oproti příjezdu na Ukrajinu ale vládne dobrá nálada. Tomáš vyhlašuje válku Honzíkovi a většinu času probíhá bitva uvnitř dodávky, v níž se mlátí oba dva karimatkou.

Smějeme se uniformovaným tlouštíkům, kteří po očku sledují, ze kterého auta by mohl vypadnout větší úplatek. Dokonce potkáváme týpka, kterého jsme upláceli na cestě tam. Na prohlídku dostáváme asi čtyřicetiletou ukrajinskou kisnu s výrazným make-upem, která si mě po nějakém čase bere stranou: auto musí na prohlídku.

Zajíždím do boxu a už je za mnou se dvěma dalšími a psem. Vypadá přísně, ale já se usmívám, snažím se být komunikativní, sem tam přihrávám blbého. Když zjišťuje, že mám balicí tabák, sbíhá se do boxu více celníků, každý si jde čuchnout, jestli v tom náhodou nemám drogy, rozbaluje náhodně jeden bágl, zkoumá obsah, pak si všimne krabic na zemi a ptá se, co to je. Vysvětluji, že to jsou vinyly, že to s sebou musí mít každá kapela. Zdá se, že to chápe. Zaujmou ji plakáty a obaly na CD, chce si nechat přeložit název a jeden text, ale je vidět, že je to spíše z osobní zvědavosti než kvůli nějaké oficírské nutnosti.

Nakonec se vracím na celnici, kde čekáme dalších pětačtyřicet minut, než nám donese potvrzení a pasy. Jásáme a vyjíždíme, ale stopne nás další celnice s tím, že se máme vrátit. Za deset minut máme razítko v pasech a frčíme do dlouhé fronty na slovenských hranicích. Po hodinovém čekání se dostáváme na řadu, obtloustlý Slovák po nás chce vyložit celé auto. Ptá se na obsah krabic s merchem. Říkáme, že jde o trička, ptá se, jestli to prodáváme, Bouše vrtí hlavou a říká, že je to pro promotion kapely. Ukazují na další tašku s triky a co prý je tam. Když zjistí, že další trika, tak se jen smějí. Balíme věci a vyrážíme směr Košice. Ufff.

Pondělí 24.10. 2011, 8:34 hod., někde mezi Brnem a Bratislavou

V tuto dobu jsem myslel, že už budu v práci. Bohužel jsme ještě nepřekročili ani slovensko-české hranice. Cestu pozdrželo dvouhodinové zpoždění při odjezdu a dvouhodinový spánek na dálnici před Bratislavou, před nímž se odehrál následující scénář. Jeden ze tří čerstvých řidičů si sedá za volant a po dvaceti minutách úpí, že neudrží otevřené oči ani další minutu. A posledním zpomalovadlem je hodinová ranní dopravní zácpa u slovenského hlavního města.

Každý koncert z vyjížďky je úplně jiný, ale nejvíc rozporuplných dojmů ve mně zanechává ten poslední v Prešově. Hned při první skladbě mě začíná zlobit basa, vynechává mi signál, takže po první skladbě k ní přilepím kabel, kdyby to třeba byl problém samice baskytary. Nepomůže. Následuje výměna a vzhledem k tomu, že svoji bezpražcovku jsem na koncertě nevytáhl už více jak dva roky, lovit tóny je martyrium. Celý koncert se nedokážu uvolnit a dát tam to, co obvykle. Po koncertě mám výčitky, vím, že se na nás sjeli lidi i ze vzdálenějších koutů Slovenska, a já to takhle podělám... ach jo. Kupodivu reakce jsou pozitivní. Prešovákům tak slibuji, že příště to bude o několik tříd výše. Před naším koncertem poprvé vidím punkového písničkáře Dášu von Fľašu a je to perfektní, stejně jako jeden z mých objevů letošního „Fluff Festu“, prešovská banda DAWN TO COME, kteří konečně přibrali baskytaru a prý se možná budou ještě rozšiřovat.

Němci DWONFALL OF GAIA, kteří hrají po nás, mají výtečný zvuk, ale asi raději zůstanu u jejich studiové tvorby – naživo tak přesvědčiví nejsou. Po koncertu balíme a tradá z východu Slovenska na západní hranici Čech. Z celého výletu si odnášíme jednu jistotu. Na Ukrajinu se stoprocentně vrátíme. I přes ty patálie...

Stálo to za to!

Další foto z divokého koncertu v Rivne: